Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělé jsou přátelé

Prolog

Můj pozemský příběh začal už dávno, 15. listopadu 1956. Do svých třiceti let jsem si myslela, že je to to pravé žití a nic jiného neexistuje. Byla jsem bezvěrec. A pak to přišlo, doslova jako ranou z palice. Poznání, že hmota nejspíš není všechno a že náš příběh má i zcela jiné rozměry. Byl to šok.

Úvod

     Po celou dobu našeho pozemského putování se objevují podivné události, náhody, zvláštnosti i mimořádné situace. Náš život se skládá především z běžných, každodenních okamžiků a těm věnujeme většinu své energie a pozornosti. Do nich jsou však vloženy upoutávky, zkoušky, prubířské kameny a možnosti postupu. Vesmír nás zkouší, zda jsme připraveni. Jak se zachováme, co řekneme, co si pomyslíme. Ublížíme, ustoupíme, zaútočíme? Nebo to necháme být. Na všechno „se čeká“, tam někde u Nejvyššího soudu. Naštěstí pro nás, zároveň se zápletkami, přicházejí i zvláštní, neviditelní pomocníci. Rozhodně to byli někteří z nich, kdo mě i mého muže poslali tenkrát na přenášku o léčitelství a putování duší. Psal se rok 1986. Nic takového nás do té doby nezajímalo. Snad problematika UFO. Na této přednášce poprvé v mém životě zazněla slova jako reinkarnace, posmrtný život, duše, karma… Doslova jsem nedýchala vzrušením. Tak moc mě vše oslovilo. A od toho času je všechno jinak. Do mého života vstoupili andělé. 

Kapitola 1. Andělé

     Nazývám je Andělé, ale i Bytosti světla, Strážci Programu, Jemnohmotní průvodci, Zářící, Světelní strážci, i jinak, protože právě tak různě je vídám. Dnes, po tolika letech spolupráce, znám mnohá jejich „pracovní“ nebo spíše „služební“ zařazení.  Provázejí nás od narození, od početí a zcela jistě i dříve.  Už v momentě (čas ve skutečnosti neexistuje) rozhodnutí duše, vstoupit do pozemské inkarnace, jsou vybráni světelní průvodci člověka, či jiného tvora. Od toho momentu, až do skončení mise na planetě Zemi, či jinde ve vesmíru, jdou andělé člověku po boku. Mnohokrát mi bylo dovoleno spatřit tento děj „vybírání si“ vnitřním viděním, v hluboké jasnozřivé meditaci. Mnohokrát se objevil tento děj v kresbách, nic netušících lidí na kurzech. Tam i tam jsem se dlouhé roky učila řádu vesmíru, respektování nepoznaného, pokoře a nahlížela opakovaně do dějů, týkajících se duší a jejich pozemských úkolů. Vždy byli přítomni andělé. Objevovali se stvoření z nejkrásnějších světel, jaká si jen člověk dovede představit. Neoslňující, plní lásky a dobra. Každé takové setkání bylo a stále je zázrakem.

     My lidé máme velikou moc: svým chováním, vyzařováním, řečí, skutky a veškerými možnými projevy, ovlivňujeme  dění nejen ve svém nejbližším okolí, ale na celé planetě Zemi. Abychom napáchali co nejméně škod, byli užiteční Celku, splnili svůj Plán duše a také mohli prožít plnohodnotný, tvůrčí a spokojený život, přicházejí k nám se svou pomocí i viditelně, bytosti světla – Andělé. Přicházejí se zviditelnit především v okamžiku, kdy jsme se v pozemských zkušenostech dopracovali k pocitu, že TAKTO už dál žít nechceme a vědomě nebo podvědomě posíláme do vesmíru signál pro osobní proměnu. Je pravý čas. Pokud se dokážeme v tichosti a s pokorou zastavit, naslouchat, dívat se a vnímat svým vrozeným jemnocitem své okolí, vstoupí do našeho života zázraky. Přijměme je tak, jak si zaslouží: s úctou, s láskou, s klidem, s pokorou, s otevřenou náručí a s nadhledem člověka, který ví o své nedokonalosti a stojí o to, být lepším.

     Řecky „Angelus“- anděl, znamená vyslanec. Jsou to vyslanci nádherné a láskyplné říše světla. Dávají nám různá znamení, ale nemohou nijak ovlivnit, jestli je pochopíme. Mohou nám pomáhat, když je o to požádáme. Už dlouhý čas planeta volá o pomoc a všechna srdce (energetická centra lásky), toto volání slyší. Právě nyní, více než kdykoli jindy, je tu možnost spolupracovat s andělskými průvodci. Přicházejí s nabídkou, abychom my lidé navázali vědomě kontakt s říší světla – se svým domovem. Jsou kolem nás, září a radují se, když uvěříme v jejich existenci a ochotně pomáhají, když otevřeme svá srdce.  Lidem jsou viditelní v různých podobách, snad každému tak, jak je schopen a ochoten je přijmout.

 

Kapitola 2. Do školy    

     Po mém prvním setkání s informacemi duchovního rázu následovaly roky hledání souvislostí. Přes numerologii, astrologii, mantry, modlitby a stohy knih jsem se dostala k různým cvičením, zpracovávajícím povahu a charakter člověka. Přišly roky sebezpytu a hledání chyb. Učila jsem se vidět samu sebe z různých

úhlů pohledu. Doslova dřela na své povaze. Byl to obrovský boj se sebou. Snažila jsem se být lepším člověkem. Mimo jiné mě oslovilo učení o rovnosti duší a s tím spojené vegetariánství. A jelikož jsem dobrovolně „nastoupila do duchovní školy vesmíru“, muselo zákonitě přijít první poučení.

 

Jezevčík

     Bydlela jsem v té době na vesnici, kde tehdy ještě volně pobíhali psi i kočky. Jezdila jsem autem, ale velice pomalu. Byla jsem už několik let vegetarián a tuto pozici jsem si musela občas tvrdě obhajovat. V rodině mého manžela, kde jsme tehdy žili, se každoročně pořádala zabíjačka, krmily se kachny a slepice k domácí spotřebě. Nikdo nepochopil, proč jsem najednou přestala jíst maso. Snažila jsem se vše vysvětlit svým přesvědčením o rovnosti duší, ale moje okolí si myslelo, že se dělám zajímavá a spíš si ťukalo na čelo. V mé bývalé práci šla dokonce řeč o nějaké sektě. V té době jsme s dcerou měly velikou touhu mít útulek pro opuštěná zvířata. To se nám nepodařilo realizovat, a tak jsme doma aspoň měly 6 koček, psa, 2 křečky. Manžel sice nad každým novým přírůstkem brblal, ale velice rychle se se všemi spřátelil. Kočka Kačenka dosud žije a je jí 17 let. Měla jsem a mám zvířata moc ráda. Až jsem si v té době občas říkala, že možná raději, než lidi. Zřejmě právě proto muselo přijít poučení.

     Jela jsem jednou autem po vsi a zpoza rohu domu vyběhl jezevčík.  Hrnul se mi přímo pod kola. Brzdila jsem ze všech sil, ale setrvačná síla byla nemilosrdná a já jsem pejska přejela. Do smrti nezapomenu ten pocit, kdy se auto přehouplo přes jeho tělíčko. Zastavila jsem a v šoku seděla za volantem s myšlenkou: „Proč já??? Taková opatrná, zvířata milující??“ Naštěstí pejsek odběhl a já jsem se vydala za ním. Našla jsem ho ve dvoře majitele, živého a jakž, takž zdravého. Ještě jsem mu pak nosila bolestné ve formě psích dobrot a dlouho zpytovala svědomí. Ale lámala jsem si hlavu, proč jsem musela zažít ten příšerný pocit bezmoci. V té době jsem už dost času trávila v meditaci a dostala jsem odpověď právě tam. Zněla: “Aby sis nemyslela, že ty jsi ten, kdo rozhoduje!“ Byla jsem v šoku podruhé. A musela si přiznat, že za mým vegetariánstvím skutečně byl i pocit, že ta zvířata zachraňuji před smrtí. Tím jsem se, asi, cítila lepší, než ostatní. A pýcha, i když skrytá a nijak zřetelně neprojevená, je vždy zavádějící. Prostě i zvířata mají své osudy, svoji karmu a kdo má být sněden, bude sněden. A kdo má skončit pod koly auta, skončí, i kdybych já jezdila po vsi na dětské tříkolce. Přejede ho někdo jiný. Mohu odmítat zabíjení a nepodílet se na týrání zvířat, ale svůj životní plán, už mají sestavený. Duše se tak dohodly už před vtělením. Tak jsem to tehdy pochopila.

     Pes žil ještě dlouho, ale v mém vnímání života nastal velký zlom. Byla to jedna z mnoha epizod, která ve mně prohloubila úctu a pokoru k Vyššímu řádu světa.

 

Kapitola 3. Hledání

     Po momentu Odstartování přišla v mém životě fáze vědomého hledání souvislostí. Ta trvá stále. V tom období čtení spousty knih, které začaly postupně vycházet, jsem doslova jako houba nasávala všechno. Byla jsem doslova nadšená ze všeho, co trochu zavánělo tajemnem a jinými světy. Moc jsem toužila mít nějaké zvláštní schopnosti, vidět, slyšet víc. Být léčitelkou, vědmou, kouzelnicí… Nic takového se ale neobjevovalo. 10 let mě Vesmír zkoušel z vlastností a postojů. Posílal do cesty lidi, zvířata, situace…Všichni lidé to tak mají. Vesmír je dokonalý plán a skutečně platí slogan „Když je žák připraven, učitel se dostaví“. Ten slogan jsem znala a rozhlížela jsem se jako bláznivá, kde je ten dotyčný učitel. Každý, kdo věděl jen o něco málo víc, než já, byl pro mě guru. Hltala jsem každé slovo těch, kdo vystupovali v televizi, na přednáškách. Ale nikdy jsem nepatřila k těm, kdo bez výhrad převezmou nějaké učení, něčí názory, postupy... Spíš jsem vše zařazovala do pomyslných šuplíků mého vlastního duchovního poznání. Jakmile někdo začal hlásat, že se něco musí, že se to dělá nějak, ozval se ve mně celoživotní rebel a já si řekla: „Mám to jinak“. Nejspíš právě proto nejsem ani dnes součástí žádného systému, žádné církve, žádné školy…. Od mého prvního vědomého spojení se s duší, jsem věděla, že existuje přímé spojení s Celkem a žádní zprostředkovatelé k tomu potřební nejsou. Velice rychle jsem také byla poučena ohledně duchovních „autorit“. Osoba, ke které jsem vzhlížela, jako k modle (protože už roky pracovala s lidmi a měla spoustu informací z paralelních světů) se lidsky opakovaně chovala velice podle. Například mně darovala korálky se slovy: „Ty ti musím dát. Jsou stejný jako tvoje oči: Malý a pichlavý“. Byla jsem v šoku. Jak to, že ta duchovně vyspělá bytost je tak zlá? Pochopila jsem to rychle: K nikomu nevzhlížej, nikdo nemá cestu stejnou, jako ty. A šla jsem tvrdě do sebe. Přes kvalitní horoskopy jsem zpracovávala svoji povahu. Znamení štíra je dost dobrý materiál k sebezpytu. Věděla jsem o svém vzteku, vztahovačnosti, emotivních reakcích, přílišné empatii a nedostatku sebevědomí a sebejistoty.  To vše souviselo s dětstvím, ale duše si vybírá rodiče a ta moje mi to tedy neulehčila. Moji rodiče byli hodní. Maminka dosud žije, ale vyrostla jsem na informacích že: jsem k ničemu, nešikovná, nehezká, neatraktivní…Tatínek byl cholerik a pro hrubé slovo nešel daleko: „Máš mozek z buvola“, byla doma běžná replika. A daleko horší. Vzhledem k tomu, že jsem byla dítě spíš zakřiknuté, tiché, se samými jedničkami, není divu, že ve mně začal narůstat pocit obrovské nespravedlnosti a křivdy. Snažila jsem se bránit, ohradit, ale táta křičel a vyhrožoval. Tak jsem se stáhla. Z dnešního pohledu vím, že žil v těžké rodové karmě. Podědil vztek své matky a ta ho navíc celé dětství ukrutně bila, až z toho koktal. Neměl to lehké a karmu vyčistil o fyzické násilí. Nebil nás nikdy, ale báli jsme se ho všichni. Problém ale bylo odpuštění. Nedávno jsem se při rodinném vzpomínání dozvěděla, že před mnoha lety prohlásil o své matce, mojí babičce: „Nikdy jí neodpustím, jak strašně mě mlátila. Ani kdybych žil 300let“. Odpuštění byla první věc, na které jsem začala podvědomě pracovat, při svých prvních meditacích před 20 lety.  Právě teď je doba opětovného spojování rodů. Karma může být zcela rozpuštěna a může tak učinit poslední člen rodu, ale i kdokoliv jiný. Ne cizí člověk, samozřejmě. Dostali jsme kompetence, o jakých se generacím před námi ani nesnilo. I o tom bude další povídání. :)  E.M.2015