Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělé jsou přátelé V.

20.4.2015 Kapitola 7      A ještě knihy

    

     Když mi do cesty přišla kniha Robin Steinové Numerologie čísla lásky, měla jsem pocit, že všechno je zase jinak. Jednoduše se do základní mřížky dala zadat data narození kohokoliv a pak už jen člověk četl nebo vypisoval text. Ten pak utvořil obraz osobnosti. Moc mě to zajímalo a připadalo mi neuvěřitelné, jak všechno sedí. O všech! Jen o mně ne. J A to právě dnes vidím jako nevětší poučení z této etapy vývoje. Člověk si toho tolik myslí. Tak se obalí slupkou názorů, zkušeností, nálad, postojů, emocí, talentů,… a pak „nevidí přes psa kostel“. Byla to zábavná doba. „Lustrovala“ jsem jen lidi z rodiny a to ještě s jejich svolením. Pokud žili. Bylo úžasné zjištění, jaká byla ve skutečnosti babička Anna, kterou já jsem znala jako tichou, malou, nenápadnou osobu, shrbenou někde na zahrádce. A v numerologii vyšla jako odvážná žena, lvice, která se nedá a dokáže dát najevo své názory. Já jsem ji takovou neznala, ale žila většinu života sama, měla 4 dcery a ty dospívaly ve válce. Rozhodně to nebyl lehký osud. Nikdy se ničím nechlubila, nic nevyčítala, nic nezdůrazňovala. Silná a skromná osobnost. Pro mě velké poučení o názorech a hodnocení kohokoliv a čehokoliv. Další překvapení byl můj manžel. Z textu vyšel muž, kterého jsem neznala. Žili jsme v té době spolu asi 17 roků a tak by se dalo předpokládat, že jeden druhého zná. Zanesla jsem výpisek manželovi se slovy: „Asi to tak úplně nesedí…“ On text přečetl, řekl „Bez komentáře“ a zaklapl ho navěky do kufříku. Zase jsem byla v šoku. Jak to, že svého muže vůbec neznám??? Je tak zakuklený nebo já příliš zahleděná do svých hodnocení a názorů? Vidím ho špatně??

     A hned přišla jako pomoc do cesty další úžasná kniha: ASTOROLOGIE praktická příručka, autor Lyn Birkbeck. Jsou tam zpracována všechna znamení a vliv všech planet na život. V té době jsem už měla zpracovaný horoskop od pana Emila Havelky a tak moje zkoumání vlastní osobnosti bylo rychlejší. Kniha je úžasná v tom, že pomůže člověku najít chyby. Každý si myslí, že je kladný hrdina, že má ty správné názory a postoje. A co když ne? Co, když nás okolí vnímá jinak. Co, když nepomáháme, ale otravujeme? Co, když svojí láskou druhé utiskujeme a ničíme. Co, když naše dobře míněná rada nebo pomoc je další ranou jejich svobodnému Já? To vše člověk mohl objevit, pokud byl k sobě upřímný…  A zase dřina a dřina na sobě, na své povaze, na svých projevech... Bavilo mě to, protože jsem někde v hloubi duše cítila, že to, co přijde, bude stát za to. A 1000x stálo. J Zrovna minulý týden jsem v antikvariátu objevila všechny 3 díly této knihy. To byl úlovek! Další díly jsou o dětech a o vztazích. Ty díly už neznám, snad fungují stejně dobře, jako díl první. Ten doslova pohnul mým Já a dodnes tuto knihu vozím na semináře, pro inspiraci dalším lidem.

     Je spousta dalších knih o zpracování osobnosti sebe, dnes je spíš problém vybrat. Tenkrát jsme to měli snazší, vše se teprve začínalo oživovat. Dnes je to často byznys a knížky píše kde kdo.  Bez vlastního napojení, poznání i víry. Ale každá kniha sama napoví. Stačí otevřít kdekoliv, pokud věta sedí do příběhu, pak koupit, půjčit, přečíst… To je moje zkušenost. Naše vyšší Já nás tak vede. Když se mi dostala  do ruky kniha Uvidíte to, až tomu uvěříte (Dr.Wayne W.Dyer), byla ta správná doba začít nejen měnit, ale také vědomě tvořit. Vzala jsem velký balící papír a na ten jsem z textů a obrázků vytvořila svůj Plán života. Dala jsem tam své cíle, malé i velké. Žádné vzdušné zámky, ale konkrétní věci. Všechno se to (až na jeden bod), týkalo jen mě. Dnes po 20letech je neuvěřitelné, co všechno „se splnilo“.  Jenže výraz „se splnilo“ není na místě. Splnila jsem to já. Svojí ochotou jít do změn, svojí pílí, nadšením, vytrvalostí, pracovitostí, neohrožeností, potřebou být užitečná, změnou povahy a cílevědomostí. A také talentem a ochotou dát jej k dispozici, pestrostí povahy, odvahou, snahou být lidem ku pomoci, ale také schopností nelpět a odkládat. A pak spoustou a spoustou času. Vesmír mě ale podpořil obrovskou měrou. Protože nic z toho se neodehrálo pro moji slávu, bohatství a sebeuspokojení. Možná proto mi bylo dovoleno splnit i body, které nesouvisely přímo s mým Plánem duše (natáčení televize, galerie, psaní do časopisů, účast na ezoterických festivalech…), ale pro mě osobně byly důležité. I to bylo poučení, protože se vždy objevilo nějaké omezování, cpaní do škatulek, překrucování domluveného… Dnes občas používám takové plánování na seminářích a dokonce jsem si na minulém víkendu vylepila další životní etapu. Těším se na ni. Nebyla jsem ale vždy tak samostatná v názorech a nevěřila jsem tolik svému přímému spojení s Celkem a s informačním polem světa.  A tak jsem se setkala s mnoha daleko sebevědomějšími osobami, „s kazateli, vůdci, Mistry“ a také se sektou. Tato zkušenost patří do „slepých uliček“, ale zbytečná rozhodně nebyla.

        Od svého dětství jsem dost háklivá na jakékoliv manipulace a nejraději si o sobě rozhoduji sama. To ale často sklouzne do ega a tak je většina lidí „poučena“ v partnerství. Tak to bylo i se mnou. J Ale pokud šlo o svobodný čas a osobní cestu, byla jsem vždy ve střehu a jak něco začalo zavánět nějakým omezováním, utíkala jsem, až se mi za patami prášilo. Přesto patří k mým zkušenostem setkání s podivnou skupinou lidí. Nejspíš sektou. Bylo to také po revoluci, kdy se objevovala spousta zvláštních osob i směrů. Byla jsem pravý hledač a občas jsem někam zašla. Poslechnout si něco zajímavého, seznámit se s lidmi. A tak jsem se dostala na povídání, kde hlavním hrdinou byl Ježíš Kristus. Dnes vidím, že spíš použitým nástrojem. Četlo se z Bible, zpívalo, vyprávělo. A součástí toho všeho bylo přijetí Ježíše Krista do svého srdce. Vyrostala jsem v rodině bez víry, ale nic jsem proti osobnosti Ježíše neměla. První večer vše vypadalo báječně. Všichni byli milí, usmívali se, darovali mi Bibli. Další večer už jsem musela „složit slib“. Byla jsem překvapená a opatrná. Tolik zdravého rozumu jsem měla vždy, abych neprohlašovala něco proti své vůli a proti sobě.  Ale už tam vznikla zápletka. Hlavní aktér předříkával slib a já opakovala. Mluvila jsem tiše a vůdce na mě houkl: „Mluv nahlas! Mluvíš s Bohem!!“ A rebelka ve mně řekla: „A on je hluchej???“ A už jsem nebyla „sestra“ a přišlo oznámení, že nás příště budou křtít. Řekla jsem, že jsem pokřtěná, což neobstálo, protože jsem si o tom jako miminko nerozhodla sama. Finále nastalo před koncem schůzky, kdy se oba vůdcové smáli, jak si to minule při křtu v bazénku místní sauny jedna paní na poslední chvíli rozmyslela a oni měli co dělat, aby jí nacpali pod hladinu a přeprali toho démona, co jí chtěl ve „svatém činu“ zabránit. Utíkala jsem odtamtud, jak z morového domu a představa, jak mě dva šílenci topí, mě navždy zůstala jako velké varování. Hlavně, že si paní mohla „sama rozhodnout“. Rozhodnutí: „Odteď už jen sama za sebe“ mi pak už zůstalo. Radši pomalu a roky, než s blázny a psychopaty. A konečně jsem byla dost přesvědčená, že nepotřebuji žádné vůdce. Ježíš a jeho nádherná energie mi totiž v srdci zůstal. Vesmír tak „zabil dvě mouchy jednou ranou: Skamarádil mě s Ježíšem a hodil na sólo cestu.

     A taky jsem pro sebe zvolila verzi „pomalu bez šoků“. Zůstala jsem u svých milovaných knih a dál skládala mozaiku poznání. Autor Allan Kardek napsal Knihu médií v roce 1907. Mě potkala kolem roku 1990. V té době už jsme mezi přáteli čarovali s destičkou. Což je mezi okultisty známá pomůcka pro komunikaci se záhrobím a s duchy zemřelých osob. Je to dřevěný obdélníček na nožičkách, do kterého se zasune tužka.  Na vrch se položí prsty a zařízení píše na papír vzkazy. Někomu se to ani nepohnulo, ale mně se vždy dařilo a destička uháněla po papíru, že jsme ani nestačili číst písmenka. No, jaký rozum, takové dílo. J A ptali jsme se: Kdy se kdo ožení, zbohatne, rozvede. Všechno s humorem a někdy i s lahví vína. Prostě zábava. Mamka se ptala, která kamarádka je upřímná, kamarádky na možné partnery, všichni na peníze a byla to velká legrace. Jedna paní se ptala, proč je tak tlustá a odpověď přišla: „Jak leží.“ Bylo to neuvěřitelné, jak odpovědi seděly a já jsem věděla, že to opravdu rozumem nepíšu a odpovědi neznám. Byl to dotek tajemna. Všichni se chtěli ptát…Jen já jsem měla někde uvnitř sebe divný pocit, že to až tak správné není a že, když něco funguje, ještě neznamená, že je to správně.  Ale co, kamarádi kladli otázky a tak jsem odpovídala. A tak jsme se dozvěděli, že prezidentem bude nějaký Klaus, tehdy jsme ho sotva znali, že měnou bude euro, že kamarád bude jezdit s Mercedesem, že bratr povede autosalón … a že my s mužem se rozvedeme. Nic z toho jsme nebrali vážně a my dva jsme neměli v té době žádné problémy. Hodně z toho se už splnilo a třeba až po letech. Dnes vím, že už tenkrát jsem měla napojení do informačního pole světa a že se mezi blábolením zbloudilých duchů občas objevilo něco k věci. Už tehdy šlo o intuitivní psaní. Až mnohem později jsem se dozvěděla o planinách bytí a že „nekontaminované“ informace jsou až ve vrstvě duchovní. K té jsem se dostala v plné míře až po 10letech vědomé práce na sobě. Nižší úrovně astrální jsou plné různých entit a struktur. No a právě takoví jedinci odpovídají, když se někdo, bez hluboké víry, respektu a vlastního čistého napojení ptá. Třeba jako my, ze zvědavosti. Pak manželovi zemřela maminka a on asi potřeboval potvrzení, že je jí dobře a požádal mě o spojení. Zeptala jsem se destičky, jak se babička má. Odpověď zněla: „Čeká Josefa velmi brzy“. Zůstali jsme ohromení. Josef byl manželův otec, v té době nesmírně vitální, soběstačný a aktivní člověk. O nějakém odchodu ani řeči. Za měsíc jsme se dozvěděli o jeho vážné nemoci a do roka odešel za babičkou. Už nikdy jsem po této zprávě destičku nepoužila. Došlo mi, s jakou úrovní si zahráváme. Ne, že bych se bála, spíš se objevil respekt a názor, že vyšší světy by neměl člověk užívat pro svoji zábavu a ze zvědavosti. Ale u Štírů patří zvědavost a zvídavost k daným talentům a k základní životní výbavě, tak jsem vyzkoušela ve fázi hledání kde, co. J Toto psaní dnes považuji za prapočátek své vesmírné komunikační činnosti. Jen moje napojení je dnes několik úrovní vyšší. Spojení otevírá: modlitba, pokora, víra, vstřícnost, ochota přijmout do života nové poznání, minimální ego  a minimální potřeba mít vše pod dohledem a mnoho dalších faktorů. Až po letech jsem někde v knihách našla, že v případě jezdící tabulky, jde o běžně používanou pomůcku z minulého století.

     Ovšem duše ze „záhrobí“ už o mně jako o zprostředkovateli zpráv asi věděly a tak se uskutečnilo i vědomé a přímé setkání. Bylo to v době, kdy jsem už věděla o svém rozšířeném vidění, ale nebyla to ještě práce spojená s viděním vnitřním zrakem. Trénovala jsem s trojrozměrnými obrázky, které začaly vycházet v časopisech. Vždycky jsme je viděla. Připomínaly se mi tenkrát paralelní světy, které existují všude kolem nás a já měla vše „na zvykání“. Dnes vím proč: „Aby mě nic nepřekvapilo, až budu lidi vodit meditacemi a všemi těmi neuvěřitelnými sférami Bytí. A tak jsem periferním viděním viděla siluety, postavy, podivná zvířata, města, bytosti, světla…Učila jsem se rozostřit zrak a dívat se skrze svoji intuici. Bylo to nádherné učení. Zázraky na každém kroku. Vše jsem si zapisovala a těšila na neuvěřitelná pokračování. A ta vždy přišla. Vždy jsem si s humorem říkala: „Už se nebudu ničemu divit, vždyť jsem jako prvňák“ a moje dcera (která v průběhu mého hledání vyrostla), mi pak při vyprávění zážitků říkala: „Vidíš, už se zase divíš“. A divím se dodnes: Tomu dokonalému Plánu, té spojitosti všeho se vším, té pestrosti života na planetě i mimo ni, a v poslední době možnostem, které nám všem Vesmír právě teď dává.

     Nikdy jsem kontakt s dušemi zemřelých úmyslně nevyhledávala. Snad s jedinou výjimkou. Ta se týkala mého táty. Odešel náhle, u branky do zahrádky před naším domem ho zradilo srdce. Bylo mu 55let a mezi námi zůstala spousta nedořešených věcí. Především negativní emoce z mého dětství. V té době už jsem byla dospělá a tátu brala jinak. Jeho odchod nás všechny nesmírně zasáhl. Přes cholerickou povahu nás měl všechny moc rád a byl výraznou osobností. City se tenkrát nedávaly moc najevo. Chlap ze staré doby: 108kg, 185cm, žádná bábovka. Rád vzpomínal na vojnu a ctil přátelství stejně jako fér hru. U nás neexistovalo lhát, pomlouvat, zradit, bát se, fňukat,…to všechno byla ostuda. Jeho oblíbenou filmovou postavou byl Martin Kabát, vysloužilý voják z filmu Hrádky s čertem. Taky hrál skvěle mariáš a mluvit se s ním dalo o čemkoliv. Nikdy jsem nepochopila, kde vzal táta ten přehled o světě. Jezdil s buldozerem, nikdy necestoval, ani nestudoval. Četl Rudé právo, asi tam nějaké informace o světě byly a maminka říkala, že se do něj dobře balí otýpka na zatápku J. Byly to největší české noviny. Táta nebyl v žádné straně a myslím, že hokejové zápasy se „sbornou“ velmi přispěly k jeho 3 infarktům. O těch prvních dvou jsme nevěděli (protože chlap neskuhrá), třetí byl osudný. Chyběl mně moc. Miloval naše děti a ony jeho. Nemohla jsem unést, co všechno už nezažije: jak děti porostou, jejich zážitky a úspěchy a třeba taky moje. Umřel v srpnu 1989, nedožil o tři měsíce pád totality. Nebylo to k unešení. Tak jsem zkoušela spojení s jeho duší.  Nedařilo se.  Přišel až o mnoho let později, na moje 50.narozeniny. Seděl na židli, tak jako vždycky, opálený, v modré polokošili... Bulila jsem dojetím a ptala se, jak se má. Už ani nevím, co jsme „si řekli“ jen vím, že mě chtěl pohladit  a věděl, že to zemřelí nesmí. Vzal ze stolu CD a pohladil mě s ním po tváři. Tenkrát jsme myslela, že je to náhoda, že vzal první věc, co byla po ruce. Nebyla. Byla to nápověda, že moje meditační CD budou lidem pomáhat ve spojení s těmito planinami Bytí. 

            Zato jiné duše si mě našly dřív. Bydlela jsem tehdy sama v garsonce v malém paneláku a jednou ráno jsem vyběhla ze dveří bytu na chodbu.  Otočila jsem se od dveří a schodiště bylo plné postav a siluet, vytvořených jakoby z mlhy. Hned jsem věděla, že jsou to duše zemřelých lidí. Nic nedělaly, jen tam byly. Překvapilo mě to sice, ale nebála jsme se ani trochu, nic zlého z nich nešlo. Vyhrkla jsem na ně ve své mysli: „Co chcete?“ A ony, že komunikovat se svými blízkými. A já poslala: „Jenže máte smůlu, spěchám do práce…a taky jsem si tuto aktivitu z vesmírné nabídky nevybrala“. Zmizely a já jela do školy. Přes den jsem si na ně ani nevzpomněla a považovala věc za skončenou. Když jsem se ale vrátila domů, seděla mi jedna duše v obýváku v křesle. A to bylo něco na mě. Houkla jsme na ni: „ Docela bych ocenila, kdybyste mi sem nelezli, když vás nikdo nezval“. Nezvaný host zmizel a už se nikdo neukázal. Nikdy jsem nechtěla dělat taková setkání a nějak jsem věděla, že moje služba se týká živých bytostí. Ptala jsem se ale, proč se situace odehrála a proč duše přišly zrovna za mnou. Odpověď zněla: „Protože máš dar je vidět, protože se nebojíš a vše bereš věcně, protože k tobě mají důvěru a protože chceš pracovat mezi světy…“ Vážila jsem si toho, ale žádné zprávy jsem předávat nechtěla. Dnes to stejně dělám, ale v jiné úrovni a v jiné verzi. Všechno jsou to zkušenosti a mockrát se mi historka hodila při výkladech kreseb a dalších akcích. Spousta lidí vidí duše a bojí se. Tím jim dává prostor. Strčit hlavu pod peřinu pomůže leda malým dětem. Pak jsem četla knihy o duších a různých jevech (B.Koubová Tajemství zbloudilých duší, Nesvobodné duše; Michael Newtona Cesty duší, Zoša Kinkorová Kdopak by se duchů bál a další a další)..  Většinou potvrzovaly moje vlastní poznání a to byla jsem za to moc věčná.  Zase jsem měla na chvíli pocit, že cesta je správná.  J