Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělé jsou přátelé IV.

Kapitola 6. Knihy

Každý člověk, který se rozhodne vědomě pracovat se svým příběhem, odstartuje lavinu setkání, příležitostí, zážitků, možností, poznání, aktivit a dějů. Často se mi v životě objevují přirovnání, vize, jakési filmové epizody a nápovědy. K mé životní zásadní změně se mi objevila tato: Člověk žije celkem spokojeně v suterénu domu (z mého dnešního pohledu to symbolizovalo především úroveň 0. a 1. čakry - hmotné a pracovní jistoty). Má práci, rodinu, přátele, koníčky. Má určité hmotné zajištění a žije relativně užitečně. Nemá žádné povědomí o vyšších světech. Okna jeho bytu (životní rozhled a světonázor) jsou na úrovni chodníku a z okolního světa vidí jen nohy a boty jiných lidí. Nevidí ani jejich tváře (duchovní identitu). Nikdy neopouští úroveň suterénu a žije tam s dalšími, podobnými osobami. A pak se najednou objeví výtah (možnost postupu do vyššího poznání). Možná tam už čekal dlouho, ale člověk byl otočený jinam, zaměřený na povinnosti, jistoty, radosti, setkávání…Člověk může mít pocit, jakoby ho někdo popostrčil, aby si výtahu všiml. Někdo jakoby mu otočil mu hlavu, někdy dokonce je i herda do zad nutná. To světelní průvodci (andělé strážní) pomáhají. Někdy se i blízké duše rodu angažují. Všichni mají zájem, aby se člověk probudil a našel spojení se svojí světelnou podstatou, se svojí duší.

To všechno jsem pak mnohokrát viděla po letech ve své léčitelské práci. Léčení na úrovni duše probíhalo ve spojení: Moje duše, duše druhé osoby a Světlo Prapodstaty. Vytvořil se světelný trojúhelník a člověk buď přijal anebo nepřijal Plán své duše. Často se objevovaly blokující energie a zakalené vrstvy v auře. V programu ale vždy bylo řešení, jak vše pročistit a také možnosti nového plánu. Člověk sám rozhodoval, sám měnil, sám čistil, přijímal, odmítal… a co se vyléčí (změní v programu) na úrovni duše, už se nemusí opakovat, jako potíž nebo nemoc. Nejdříve jsem to ale (jako všechno, co předávám dál) musela zažít na vlastní kůži. A tak jsem naskočila do výtahu. To se stane prožitkem: Ano, jdu do toho. Přijímám svůj úkol vědomě a chápu, že změny přijdou a já je budu muset přijmout, respektovat, prožívat. A pak jsem v té vizi vyjela výtahem nahoru, na střechu domu a najedou jsem TO všechno uviděla…Jiné domy, celé město, všude pohyb, spoustu možností a hlavně: nekonečný vesmír s oblohou a hvězdami. Pochopila jsem nekonečnost toho všeho a omezenost života ve hmotě a rozumem (suterén). Stála jsem na střeše a šťastná otevřela náruč tomu všemu. Byla jsem svobodná a cítila svá křídla. Ta jsou vždy a ve všech nápovědách symbolem svobody. I ten nejmenší tvor s křídly se může zvednout a popoletět jinam. Pochopila jsem ale zároveň, že každé jedno patro domu přestavuje zpracování sebe na jedné čakře a že lehké to nebude. Že je dobré absolvovat tu cestu po schodech. Jeden schod za druhým, tím se člověk poučí, zocelí, stane sám sebou. 12 čaker – 12 pater. Nultá je suterén. Výtahem jsem byla pozvána jen na ukázku, jen na krátký motivační výlet, abych viděla, že to všechno jde, že to existuje a že to stojí za tu námahu. A tak jsem se s pokorou vrátila dolů do hmoty. Do svého povolání, do stávající situace, do vztahu, mezi lidi a reálie, do své povahy a ke svým povinnostem. A začala jsem na sobě vědomě pracovat. V té době jsem ještě ani neznala barvy čaker, bylo to po revoluci a postupně začaly vycházet knížky. Znali jsme už B. Kafku a právě o něm byla řeč na (pro mě osudové) přednášce pana M.F. Knížka mi ale připadala těžká a složitá. Přeskakovala jsem a četla jen něco. Přesto jsem ale cítila, že toto vše se mě bytostně dotýká. Moc jsem toužila mít nějaké vyšší talenty, patřit k tomu světu. Věděla jsem ale, že se nejdříve musím poprat se svojí povahou. A právě knížky se staly mými průvodci, učiteli, laskavými nápovědami, posly i strážci. Byla jsem uchvácena tím vším. Hltala jsem každé slovo, které zapadalo do mého hledání sebe. Moje rodina by mohla vyprávět, jak jsem je pronásledovala s knihou v ruce a naléhala: „Tak si přečti aspoň tenhle kousek, tuhle větu, jak je to úžasný!!!“ Utíkali přede mnou. :) Až později jsem pochopila, že to byly informace jen pro mě. Ale moje děti vyrůstaly v době mého hledání a dodnes vzpomínají, jak jsme v noci chodili tajně ke stromům čerpat pránu. :) Tma, hvězdy nad námi, stará lípa nebo ořešák a my jsme se drželi za ruce kolem kmene a pak se dotkli stromu s úctou a s otevřeným srdcem. Děti mně důvěřovaly, bylo jim asi 6 a 8 let a byl to náš nádherný, společný zážitek. Vzpomínám si na to vždy, když se teď v Poselstvích objeví něco o stromech. Jejich kůra je záznamový materiál a stromy jsou sběrači dějů i energetické zásobníky. Jako vesmírní strážci přijali tuto roli a po staletí shromažďují záznamy o všem, co se děje v jejich okolí. Kdo jiný by tak dlouhý čas unikl pozornosti lidí a nerušeně mohl pracovat. Jsou to vyspělé a moudré duše. Přesně jako Enti z Pána prstenů. Osvícení režizéři nám často předávají vesmírné informace ve svých filmech. Člověk to přijme jako sci fi, pohádku, legendu… ale ví to tom. Když se pak s něčím takovým setká v reálném životě, už to není takové překvapení. Nejmilejší knížky jsem pak dlouho vozila na všechny své akce. Od chvíle „odstarování“ jsem ale měla potvrzovací systém: Něco zažiji a kniha, obraz, světlo, řeč náhodně zachycená, písnička v rádiu…mi to potvrdí. Byla doba, kdy jsem hledala víru v sebe a skládala vlastní plán. Sbírala jsem poznatky, nápovědy, zážitky a na přednáškách jiných „chytala“ něco pro osobní mozaiku. Vím, jak jsem byla šťastná, když jsem šla z přednášky paní M.Foučkové a věta pro mě tam zazněla. Paní Foučková mluvila lidsky, srozumitelně, moudře, laskavě s humorem. Bylo to nádherné. Její knížky "Jsem" a "Já Jsem" mě nesmírně oslovily. I další knihy považuji za své regulovčíky. Je na nich úžasné to, že vezmete, co chcete. Každý člověk nějak mluví, má stanoviska a zkušenosti, je působivý a tím i ovlivňující. Knížka ne, ta nabízí a my v klidu můžeme souhlasit, třídit vše s tím svým, odkládat, vracet se, zpracovávat…vše je na nás. Musím uvést alespoň některé, protože se mi mnohokrát doslova tajil dech, když jsem našla něco o sobě. Vždycky jsem na chvíli přestala číst, zpracovávala informaci a říkala si: „Jak je to možné?? Copak mě znají?? Copak věděl autor, že TO budu číst já?? Jak to, že je to o mně?? Kdybych měla vlastní duchovní školu, byly by některé z nich povinnou četbou :). Úplným základem byla kniha Louse L. Hay Miluj svůj život. Byla pro mě doslova navigací a zázrakem. Pak Launa Huffines a její: Sebeléčení světlem. Možná proto, že jsem vše brala srdcem a upřímně jsem dostala později tolik možností se světlem pracovat. Úplně zlomovou se ale stala řada knih od Sanay Roman: Žít s radostí, Láska duše, Duchovní růst, Osobní síla skrze uvědomění, Tvoření peněz, Canneling. Tam jsem byla skutečně doma. Pak jsem hledala nějaký snář. 7 let jsem si denně psala své sny. Byly jako výpravné akční filmy. Často jsem se v noci vzbudila, když děj gradoval. Hledala jsem vysvětlení a jako nejlepší snář mám Lexikon snových symbolů od Hannse Kurtha. Je věcný, stručný, pochopitelný, praktický. Vždy vše zapadlo do mozaiky hledání. Dnes už ho moc nepoužívám, sny se mi moc nezdají (tedy alespoň v zapamatovatelné rovině ne), nejspíš jako informační zdroj už nejsou potřeba, mám jiné spojení s informačním polem vesmíru. Byly ale tenkrát hodně upozorňující. Shrnula bych poznání kolem snů do jedné zásadní nápovědy: Vždy je třeba se dívat na sebe. Jak se v tom snu chováme, co se nám děje, co je nám příjemné nebo nepříjemné. Tam je nápověda. Rozum spí a my se můžeme dozvědět hodně užitečného. Například se mně zdálo, že jsem zdědila kolotoč. Ráno jsem to pobaveně vykládala u snídaně a moje dcera řekla: „Aha, tak už vím, proč já jsem na něm celou noc létala.“ A to nebyl jediný společný sen. Jindy jsem se vdávala a ona byla za družičku a další a další. A těch snů o létání nad krajinou…Vyvrcholilo to našimi společnými výlety v meditacích o mnoho let později. I regres jsme prošly společně, přestože já jsem na terapii vůbec nebyla. Je to energetické napojení, o kterém jsem se dozvěděla až skrze svoji práci. Jedna žena opakovaně zažívala ve snu zabití. Někdo ji vraždil. Fyzicky cítila bodnutí nožem. Opakovalo se to téměř každou noc. Hledala pomoc, protože už se dokonce bála jít spát. V mé práci šly vždy odpovědi skrze mne, nikdy bych si netroufla něco někomu radit. Jsem jen pošťák Vesmíru. :) Ptala jsem se, co v tom snu dělá ona. Ona že nic, že je pasivní. Řekla jsem: „Zkuste nebýt oběť. Nedejte se, probuďte své zdravé Já“. Přišla za pár dní a řekla. „Je klid. Uškrtila jsem ho strunou“. No, asi by se našlo i lepší řešení a mnozí by nesouhlasili, ale když jde o přežití…a hlavně: vrah už nikdy nepřišel. Nedat se, je podle mne nesmírně důležitý životní postoj.

Další úžasnou knížkou je Tvůrčí představivost, autorka Shakti Gawain. Ve všech knihách jsou postupy, návody, cvičení. Vše jsem zkoušela a sepisovala, třídila, učila se vstupovat do svého vnitřního světa. Mnohokrát mě zachránilo moje moudré Vyšší Já, když jsem včas usnula. Například jsem si sama nahrála na kazetu postup, jak se dostat do jiného stavu vědomí a do minulého života. Odříkala jsem nahlas větu za vědou a pak jsem si to pustila před spaním. Šlo to, všechno jsme viděla. A pak jsem se vždy probudila naštvaná až ráno. Naštěstí. :) Nevím, co by se stalo, kdybych se nepřipravená ocitla tam, kam dnes mohu vstupovat se zárukou bezpečného návratu. Mezi těmito časovými body je 20 let a tisíce konkrétních zkušeností. Mimo jiné i pěšky vyšlapané čakrové schodiště. :) Těch, co zůstali na půl cesty, jsou plné blázince.

Když jsem zpracovávala energii na jednotlivých čakrách, objevila se v mém životě nádherná knížka od Liz Simpson Kniha čakrové léčby. Každý si v ní najde to, co mu na čakrovou harmonizaci vyhovuje: cvičení, meditaci, kameny, barvy, oltářky…Skvělá pomůcka a vše je nesmírně funkční. Vydal ji kdysi Knižní klub.

Ale kniha, která mi změnila život je Dvanáct bran osobního růstu. Autor Dan Millman. Jezdila jsem tehdy po revoluci pro knížky do Prahy, do Celetné ulice k paní Dobře Bednářové. Nikde jinde tyto knihy neměli a pokud něco z esoteriky a duchovního tématu vyšlo, ona to měla. Pamatuju si to, jako by to včera bylo: Nesla jsem plnou náruč knih z horního patra po točitých schodech dolů. Peněz jsem už měla jen tak na jídlo na zpáteční cestě. A u dveří ve výloze ležela jako novinka tato kniha. Zbystřila jsem, odložila štůs a nakoukla. Bylo jasno: Oběd nebude. Je to knížka s praktickým návodem. Není třeba se učit postupy. Je třeba to zkusit a udělat si ta cvičení o sobě a se sebou. Vše je propojeno se hmotou, s fyzickým tělem. Další kniha se objevila, když jsem zpracovávala dětství rodové energie: Clarissa Pinkola Estés: Ženy, které běhaly s vlky. Desítky dalších knih mám v knihovně a jiné jsem měla půjčené. Málo se k nim dnes vracím, ale ve své době to byly moje majáky. Když na mě v antikvariátu, kde jsem hledala kuchařku, vypadla (a to doslova z regálu na hlavu) knížka Davida Furlonga Léčitelem sobě i druhým, pochopila jsem, že moje cesta léčitele začíná. A pak se objevila na trhu Doreen Virtue. To je vysloveně stejná krevní skupina. Pod většinu jejich knih bych se bez váhání podepsala. Ne, že souhlasím, ale že mám totéž odžito. To už jsem pracovala s energiemi a s anděly a zažívala zázraky denně. V meditacích, v příbězích lidí i ve svém, v léčení, v aurách, v kresbách, v přednáškách, v textech, v channelingu… Vždycky jsme si říkala: „O tomhle musím naspat knihu, aby se to dostalo k lidem.“. No a v dohledné době se objevila kniha od Doreen a se stejnou tématikou, se stejnými informacemi. Jen já jsem to všechno žila tady doma, v Čechách. Řekla jsem si: „Aha, tak psát nemusím, Doreen už to napsala.“ :) A dál jsem se věnovala své práci, s vědomím, že je to správná cesta.