Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělé jsou přátelé III.

Kapitola 5. Víra

     Musím se vrátit ještě hlouběji, než na začátek vědomého hledání. To, co mi dovolilo vstoupit do vyšších planin poznání a pracovat vědomě s informacemi Vesmíru, je podle mne VÍRA. V jedné z prvních knih o duchovní tématice, které jsem po revoluci četla, byla věta, že základní duchovní škola trvá minimálně 7 let. Byla jsem netrpělivá, jako většina hledačů a řekla jsem si: „Tak dlouho čekat nehodlám“. No a tak trvalo 10 let, než mi bylo „dovoleno“ začít pracovat s lidmi. Není radno něco příliš sebevědomě vyhlašovat. Strážci programů čekají na každé naše slovo. :) A jsou neskutečně vtipní. On není nikdo, kdo by to člověku zakázal…Někdy sice Vesmír brzdí Programy i talenty (to vidím ve své práci a mám to zažito i na sobě), ale většina rozhodnutí je svobodná.  To je vidět dnes, kdy každý druhý člověk po 1. kurzu čehokoliv, by nejraději sám školil, dělal „kurzíky“, učil, radil, byl mistrem, guru, podnikal v ezoterice atd…Tak se to i děje. Žádné učení se na sobě, žádné skládání mozaiky, žádná pokora a víra, žádné otevírání vyšších čaker... Pěkně všechno teď hned. Vždyť si to zaplatili…  Fascinuje mě ta nezodpovědnost, nevědomost a troufalost.  Někdy znám aury těch lidí, vidím, kdo je v jemnohmotě provází. Vidím, jaké průtoky mají nebo nemají otevřené, vidím, jak jsou na tom jejich čakry, jaká je jejich energetická stopa.  Dívám se svým vnitřním viděním, ale jen, když mě požádají. Nikoho nelustruji, nehodnotím… jen se někdy sama pro sebe divím a pořád se učím.  A mlčím. Je to moje vysoká škola duchovní. Respekt k svobodnému rozhodování druhých, pokora, nezaujatost. I kdyby měli skončit špatně. Pokud nevolají o pomoc – nechat být. A když volají a je pomoc povolená, předám ji jako nápovědu a oni sami musí začít vše měnit. Není to lehké. Ani varovat už se nesmí. V tom je rok 2015 nemilosrdný. „Jak kdo chce.“ Opět je svoboda klíčové slovo.  Zase to vidím ve své práci… Vše navazuje na roky, které jsme dostali darem před tím vším. Těch nabídek, informací, možností. Doslova vesmírná nalejvárna. :) Však moje moudrá babička Anička říkala už před spoustou let: „Co se tě netejče, nestrkej do toho rejče“. Kdyby si to tak všichni ti záchranáři ezoteričtí a rádoby léčitelé vzali k srdci. Letos je to hodně aktuální pořekadlo. Plnit svůj úkol a ostatní lidi nechat na pokoji. Dodržovat léčitelské pravidlo č.1: Informace až na vyžádání. Sama za sebe vím, co všechno jsem musela projít, než mě Vesmír prověřil: že nic z toho, co budu předávat, nepokazím svými názory, svými postoji, svými city a vztahy, svým egem, pýchou, závislostmi, zkušenostmi i neznalostí, výchovou, rodovou stopou atd. Že nebudu zasahovat do příběhů ničím. Žiji v hluboké a nezměrné víře, která je základem mojí práce. Když si občas lidi na Andělských víkendech postesknou, že se nedostávají do meditace, že nevidí, to co já, zeptám se: „A jsi věřící???“  Rozpačitě koukají, protože nechtějí říct, že ne. Jenže hra na duchovno ještě nikoho do Programu duše nedovedla. Bez víry a otevřených vyšších čaker to nejde (a čakry se otevírají prací na sobě!!). Mám to ověřeno ve své mnohaleté práci a především opět sama na sobě. Deset let mi trvalo vyladění základních 8 čaker (0. až 7.).  Z nižší čakrové úrovně, ať je to třeba užitečná a skvělá intuitivní práce s otevřenou 6. čakrou se do záznamů vesmírných plánů, podle nichž se tvoří další světy, nikdo nedostane. Bez otevřené 7. čakry – víry, pokory a respektu k Vyššímu řádu světa, to prostě není možné.  Spousta lidí spojuje víru s kostelem. Já ne. Nic proti kostelům, ale nikdy jsem tam nechodila. Od „probuzení“ vše vnímám, vidím, žiju se svojí duší a ta je podle mne částí Boha (Celku, Jednoty Bytí, Prapodstaty všeho, Energie základu…) v každé bytosti. Proto obsahuje vše a tak i Bůh je mozaikou všeho. Tudíž tam patřím i já. To je moje víra a nepotřebuji k ní žádné prostředníky. Kdysi dávno jsem zažila ráno po probuzení (v ranní alfě) stav, kdy se moje tělo rozložilo snad na atomy.  Pořád jsem vnímala hmotné tělo na posteli a zároveň jsem se vznesla a rozprostřela do obrovské velikosti všeho vesmíru. Doslova jsem splynula se vším. Byl to překrásný pocit. Absolutní štěstí, lehkost, svoboda, láska… Tam jsem se stala věřícím člověkem.  Možná proto nás rebely nemají lidé od církve rádi. Mám vlastní zkušenost ;-). Jsem pro svobodu ve všem. A já rozhodně nezakazuji lidem chodit do kostela ;-).  Ať si lidi sami vyberou, jaká je jejich víra nebo cesta. Však mají mozek v hlavě, spoustu informací a taky pusu, aby se zeptali předem na zkušenosti druhých.

    Zažila jsem poučné setkání s jedním církevním pracovníkem. Přišel na moji přednášku a po celou dobu si zapisoval do černého notesu. Už to mě mělo varovat. Všechny moje přednášky jsou stejné: mluvím z pozice svého vyššího Já, takže intuitivně. Nic naučeno, nic připraveno (až na pár bodů programu), nic převzatého. Všechno až na místě vzniká. Nejspíš podle toho, kdo přijde.  Nikdy nevím, co budu říkat, kam se přednáška stočí, pokaždé je to jiné, sama se někdy poslouchám :-D. Je to jeden z mých talentů: intuitivní řeč. Jsem při ní v hladině alfa. Tak jsme mluvila o své práci, o duších, které vidím, o auře a práci s energiemi… Jedním bodem programu bylo Odpuštění. Toto téma se v tom roce nesmírně často objevovalo všude. V meditacích, v poselstvích, v diagnostikách, v rodových záznamech…Pán se na konci přednášky přihlásil o slovo a spustil na mě zhurta: „Jak se opovažuji mluvit o odpuštění, o duši, o Bohu, o Ježíši Kristu…“ Zírala jsem na tu zlobu, co se z něho valila. Nastalo hrobové ticho, šlo o nesmírně váženého pána. To jsem se dozvěděla až později. Reagovala jsem podle svého svobodného srdce a přesvědčení: „A proč bych nemohla? Proč nemůžu já sama za sebe odpustit komukoliv, cokoliv. Bůh nás stvořil jako svobodné duše a tak se já chovám.“  „Pán pokračoval: „Takže, když já teď půjdu a rozbiju vám okno u auta, tak mně to odpustíte?“ Trochu mě zaskočil takový plán od člověka, který má být šiřitelem boží lásky, ale řekla jsem věcně: „No, nejdřív zavolám policii a vy mi to zaplatíte a pak bude na mně, jestli vám to odpustím.“ Pán ale pokračoval příběhem, kdy otec zavinil smrt svého syna (podle mne to byla nešťastná náhoda) a měl by podle něho do smrti prosit v kostele na kolenou Boha o odpuštění. Řekla jsem svůj názor, že je to mezi mužem a Bohem a dost je potrestaný ztrátou dítěte.  A že znám podobný příběh, na kterém jsem se já podílela. Taky v něm přišel o život nešťastnou náhodou chlapec a roli v tom hrál otec.  Za mnou přišla ztrápená maminka, která s tím neuměla žít. Hledala pomoc. Podívala jsem se do jejích energií a duše děťátka byla stále s ní. Navíc mi předala informaci, že se mamince znovu narodí, ale jako holčička. Mamince se viditelně ulevilo a všechno zvládla. Rodina zůstala pohromadě a dnes mají zmíněnou holčičku už skoro školní a k ní ještě další děťátko. Řekla jsem tenkrát panu faráři, že my dva se nemůžeme domluvit, protože moje víra je jiná a můj světonázor také a že si každý necháme to své. Debata trvala asi půl hodiny a moje andělské vnouče (tehdy si 3leté) mě chtělo několikrát běžet zachránit. :) Taková šla od pána zloba. Dcera malému vždycky řekla, že babička to zvládne. :) Ještě po roce mi místní hlásili, že se ve městě o debatě stále mluví. Ještěže už není středověk ;-).  Hodně lidí za ty roky, co pracuji, řeklo, že jim pan farář zakázal za mnou chodit. Divná láska a svoboda…

    Ale i mezi ezoteriky jsou zvláštní lidé. Zrovna nedávno mi volala paní, že je jí špatně a když jsem se ptala z čeho, tak z ní vylezlo, kde všude byla.  Těch regresí, těch zásahů jiných osob, odblokování, těch zasvěcení do kdovíčeho, čištění, „léčení“…To se pak člověk může lehko ztratit sám sobě.  Kdysi volal do rádia jeden muž a stěžoval si: „Byl jsem u třiceti léčitelů a žádný mně nepomohl!“ Bodejť :), když on sám nic změnit nechce. Spousta těch „léčitelů“ je napojená na negativní zdroje a entity. Někdo vědomě, jiný je použit, jako průtokový prvek. Opatrnost je opravdu na místě. Spousta lidí hledá pomoc a představuje si ji tak, že někdo TO udělá za ně. Jde leccos, ale jen to, co člověk pochopí a sám změní, jde do záznamu duše. A když někdo vyrazí za vůdcem, nemůže se pak divit, v jaké ohradě skončí. Možná to někomu vyhovuje. Znám skvělé lidi, kteří poctivě a roky pracují s technikami, které nám byly seslány Vesmírem jako pomocné. Ať už regresní terapie, kineziologie, rodinné konstelace, různá cvičení…Znám i kartářky s darem napojení. Všechno je o lidech a jejich víře. Léčitelství chápu tak, že někteří talentovaní jedinci mají druhým ukazovat možnosti: jak sám sobě pomoci, jak pracovat s energiemi, jak se chránit, jak žít v souladu s přírodou, jak navázat spojení s duší, s vyššími světy i bytostmi, jak zdravě žít a jak se chovat k sobě a svému tělu i příběhu……Léčení by měly být jen názorné ukázky, ne opakované odebírání potíží. Tam už by se mohlo jednat o znemožnění splnění vlastního úkolu osoby.

    Pro mě bylo životním zážitkem, když jsem před mnoha lety uviděla svoje jméno na plakátě vedle legendárního léčitele J.Paseky. Vždy jsem obdivovala ty úžasné bytosti, napojené k Bohu, Světlu, Panně Marii, vílám, skřítkům, stromům…a pak jsem k nim najednou patřila. Pracovali s obrovskou pokorou a úctou. Většinou skromně, tiše, obětavě, roky a roky. Šířili poznání…Pan Paseka nám tehdy řekl, že jeho rukama prošly za těch 40 let 2 miliony lidí. Měl nabídky na renomované kliniky, ale zůstal věrný drobnému lidu. To jsou jeho slova. Vedla ho víra a pokora.  Moje babička z maminčiny strany, byla zbožná a modlila se denně. Pamatuju si její krásnou modlitební knížečku. Babička mě naučila moji první modlitbičku: „Andělíčku, můj strážníčku“, vyprávěla mi o Adamovi a z Bible. Pamatuju si, že jsem jí to všechno věřila a jen se mně nelíbilo, když říkala, že mám jméno 1. hříšnice. Jméno mi vybrali rodiče, ale ke křtu mě v náručí do kostela zanesla právě babička. Moc jsem tomu nerozuměla, a modlitbičku jsem před spaním říkala tajně. Naši by se mně smáli. Babička do kostela moc nechodila. Neměla čas. Sloužila celý život u sedláků a taky se starala sama o čtyři dcery. Říkala: „Bůh je všudy přítomen, můžu se pomodlit, kde chci.“ A taková je i moje víra a taky vím, odkud to rebelantství mám. Občas babičku farář napomínal, že by měla přijít do kostela a ona odpověděla: „A kdo uvaří dětem oběd?“.  Babička se narodila v roce 1896 a vyprávěla mi příběhy z mládí, kdy sloužila v pivovaře, kde strašilo, o nočních můrách a hejkalech…měla jsem oči navrch hlavy. Ale mám v numerologické mřížce rovinu odvahy a taky jsem Štír, ti jsou na tajemno jak dělaní. :)  Nebála jsem se, vždycky zvítězila zvědavost a zvídavost. Babička hodně četla a na tu bídu v jaké žila, měla doma i dost knížek. Měla ráda Aloise Jiráska, Karolínu Světlou a Boženu Němcovou. Četla knihy o válce, romány, pohádky, životopisy…o všem vyprávěla. Recitovala mně zpaměti celou Kytici. Z balady Svatební košile jsem byla totálně vedle ;-) Babička mě hlídala.   Možná i tam jsem dostala základ poznání, že moudrost člověka nemusí být podmíněna vzděláním. Babička měla jen základní školu. Mě mezi jejími knihami nejvíce zaujala Víra v duchy na Litomyšlsku a pak taky 2 úžasné knihy Domácí lékař, kde byly rozkládací postavy muže a ženy a v nich VŠECHNO!!!! Ty jsme ovšem měli s bratránkem zakázané. Ale zvědavost byla silnější. Například si odtamtud pamatuju, že „svým dnům“ se tenkrát říkalo odborně čmýra :). Takový blbosti si člověk pamatuje 50 let :-D. No, asi to byla naše první sexuální výchova a kdoví, jestli to tam babička nenechávala schválně, protože rodiče se s námi o ničem takovém nebavili. Každopádně se k této babičce v ženské rodové linii citově hlásím nejvíc. Podědila jsem po ni nejen čtení knížek, ale také zpívání a hudební sluch. Měla zpěvníček a kreslila si do něj obrázky stejně jako já. Měla ráda stromy, květiny, vodu a zem, zvířata. Pamatuju si, jak se nám jednou na kanapi okotila kočka. To byl šok. Bylo mně asi 6 let. A babička jen šoupla kočku s koťaty pod kamna do tepla a bylo.  Trávila spoustu času mezi kytkami, keři, stromy. Pěstovala růže i zeleninu. Vzpomínala, zpívala si, měla nás ráda a nikdy za celé dětství nás neuhodila a neřekla křivého slova. Jediné, co si pamatuju, bylo „Kušte děti!“ To už to asi s námi nebylo k vydržení. :) Zažila 2 války a vážila si života a všeho. Byla ráda, že jsme byly zdravé a normální. Moc jí za všechno děkuji a v meditacích k rodovým předkům často spojuji právě s její duší.  Moje poznání je nyní takové: Pokud chce člověk pracovat na úrovni duše, mít přímé, vlastní, čisté, neovlivněné napojení ke Zdroji, pak musí Světlo Boží lásky – bílou zářící energii božské prapodstaty, vibraci Ježíše Krista, víru a pokoru …mít ve všech buňkách svého těla, ve všech čakrách, ve všem konání. Musí projít celý svůj čakrový systém a víru žít. Proto to trvá tak dlouho. Žádnou čakru není možné vynechat. Nikdo to „nedá na první dobrou“. Je to vývoj a nádherná osobní cesta. A nikdo by si ji neměl nechat zmanipulovat, ani zkazit cizími zásahy. A já na každé přednášce, téměř celých 20 let povídám o sobě, o duši, o možnostech, které má opravdu každý člověk a vždy  končím slovy: „Každému bych přála, aby zažil to, co já“. A nikdo jiný u toho nikdy nebyl. Jen já, moje duše a moje hluboká víra. A pak taky aktivita, odvaha, píle, rozhodnost, ochota se měnit a učit, samostatnost, nápaditost, vytrvalost, humor…