Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělé jsou přátelé II.

Kapitola 4. Osudová setkání

     Když pošleme do Vesmíru jasnou zprávu o ochotě měnit sebe, o odvaze přijmout nové nabídky, o chuti pracovat pro Celek vědomě a zodpovědně, vždy se začnou „dít věci“. V první řadě se začnou objevovat noví lidé. I u mne tomu bylo tak. Spousta lidí z mého života zmizela. Většinou pozvolna a nenápadně. Ne ve zlém a po nějakých neshodách. Prostě jsme šli každý jinou cestou. Tak zmizely i velmi blízké kamarádky, dokonce i příslušníci rodiny. Nikdy bych si to nemyslela… Někdo zmizí, někdo jiný se zčistajasna objeví. Vše souvisí s novými energiemi, se změnou osobnosti, ale také s obsahem činností a s životním záměrem, s plánem duše. Můj vědomý záměr byl od prvního setkání s Vesmírem, (což je můj název používaný nejčastěji pro Boha, Prapodstatu všeho, Celek, Systém, Jednotu Bytí…) na legendární přednášce pana M.F.,  sloužit Celku, být užitečná, najít svoje nejvyšší talenty, žít v souladu se všemi bytostmi, změnit svůj příběh a bádat v tom nádherném světě bez konce.…Trvalo 10 let, než mě Vesmír dovolil pracovat s lidmi. Ale doba horečného hledání a skládání každé malinké částečky mozaiky vlastního příběhu byla úžasná. Byla jsem šťastná, když někde „náhodou“ zazněla věta a přesně zapadla do mého příběhu. Náhoda, řekl by skeptik. Každý si to zpočátku myslí. Než pochopí, jak důmyslný a úchvatný je to systém. Jak vše je propojeno se vším a na kolika úrovních. Jak každý může sáhnout kam chce, jen si to musí dovolit. Přestat se bát, přestat se držet poznaného, věřit sobě, Bohu, systému, zkoušet, ověřovat, pracovat… Mnohem později, když už jsem pořádala semináře, přijala jsem intuitivně text, týkající se kódového zařazení duší do hmotného světa. Šlo o posun z úrovně života ve 2D do 5D. A fáze ověřování, skládání vlastních poznatků a vědomé vyzkoušení všeho na vlastním příběhu, je tam zařazená do 4D.  Člověk musí připustit, že téměř nic není nemožné. Vesmír ví, koho nám poslat do cesty.  J                                           

     Jsem celoživotně venkovská žena, bez konexí, bez protekcí, bez známostí, pracovitá, spíš plachá. (To mně dnes nikdo neuvěří :-D). Moc jsem toho neprocestovala a nepochodila jsem ani moc akcí. A s takovým potenciálem jsem vstoupila do světa esoteriky. Měla jsem obrovské nadšení, plány a báječné sny. K tomu ale také pocit: „Co já zmůžu?“ „Vždyť nikoho neznám, nikde jsem nebyla, nikam si netroufnu, neznám řeči, nemám peníze...“ „Jak můžu něco dokázat“? A přišlo poučení…

     V té době už jsem kreslila a měla velikou touhu mít někdy vlastní galerii. Obrazy mi doslova ožívaly pod rukama a věděla jsem od první chvíle, jak nádherná poselství nesou. Kudy jsem chodila, tudy jsem přemýšlela, jak získat prostory, prostředky a pomocníky. Bědovala jsem, jak taková obyčejná učitelka z vesnice, má něco takového dokázat, vymlouvala se sama před sebou na nedostatek možností a nepřízeň osudu. A osud mi to předvedl ve velkém stylu:

     Šla jsem jednou ze školy kolem kostela a oslovila mě cizí paní otázkou, kde je tu náměstí. Řekla jsem, ať jde se mnou, že jdu tím směrem. Byla zrovna Smetanova Litomyšl a tak jsem se zeptala, jestli je turistka. Paní odpověděla, že tu otevírá galerii. To mě zaujalo a lépe jsem si ji prohlédla. Byla to velice známá paní kunsthistorička, majitelka světoznámé galerie v Praze. „Jé Vy jste paní M.M.“, řekla jsem a s dodnes pro mě nepochopitelnou drzostí jsem dodala: „Já taky kreslím obrazy“. Usmála se, zeptala se jaké a pozvala mě na kávu do restaurace. Tam si se mnou povídala asi dvě hodiny. Se zájmem vyslechla všechno o mé práci i můj životní příběh. Vyprávěla o sobě, o svých setkáních s prezidenty světa a ukázala malou taštičku s drobnostmi od nich. Tak jak já jsem měla u sebe andílka, dámský nožík, obrázek, korálek pro štěstí, ona měla talismany od prezidentů a dalších osobností. Byla neuvěřitelně vstřícná, přátelská a dokonce si ode mne objednala osobní meditační obraz. Smála jsem se: „Fajn, dejte mě vedle Kupky…“ Vůbec nechápu, kde se to ve mně vzalo. Asi máme nějaké společné energie. Další den jsem se s ní zúčastnila otevírání místní galerie. Kolem stála na cestičkách parku místní smetánka a já s paní pěkně středem trávníku, hned vedle mne šel tehdejší ministr kultury. J V galerii se mě paní ptala na mé názory na jednotlivé obrazy. Pak mě pozvala k sobě do Prahy, i do své vily v Karibiku. Připadala jsem si jako ve snu… a nikdy jsem této nabídky nevyužila. Jen vizitku mám stále u sebe a vždycky, když vidím tu úžasnou, moderní, vzdělanou, statečnou, elegantní a moudrou ženu v televizi, musím se smát, jak vtipný je Vesmír. Nedával mi to po kapkách, rovnou kýbl.  Pochopila jsem to okamžitě:  Své mantinely si staví každý sám. Vesmír mi ukázal, že možnosti tu jsou a jsou úžasné. Vymlouvat se na nedostatek příležitostí, je dětinské. Galerii jsem otevřela, ale až po dalších mnoha letech a bez cizí pomoci. Ale na setkání s paní M.M. nikdy nezapomenu, je úžasná. A kdybych někdy měla být slavná celebrita (třeba v některém z dalších životů), chtěla bych být jako ona.

     V mém příběhu se ale objevilo hodně dalších osob, jejichž vliv považuji za zásadní. Když jsem jezdila po čajovnách a povídala o nádherném světě andělů, který vidím, o kresbách, o životních změnách, zažívala jsem nádherná setkání. Třeba s jednou uznávanou léčitelkou, paní V. z Pardubic. Přijela tehdy do čajovny v Litomyšli a v polovině mého povídání za mnou přišla se slovy: „Víte, že máte nad sebou zlatého anděla a že Vás chrání?“ Věděla jsem to, vždyť je vidím. Ale moc mě její potvrzení potěšilo. Po celé ty roky mám moc dobře na paměti, jak tenká je v této branži hranice mezi zdravým rozumem a výplody chorého mozku. A vytvářet si vlastní snové iluze je konečná.  Jindy byl takovým potvrzením pes, který celou přednášku zíral do prostoru nad mojí hlavou. Další osobností mého života je pan T.P. Při jeho působení přes televizní obrazovku se náš obývák naplnil bílou mlhou. Manžel neviděl nic, já byla jak v krupičné kaši. Tehdy jsem to pochopila jako potvrzení, že vidím víc, než druzí. Ale byla jsem na začátku hledání. Dnes bílou energii Boží lásky vídám i jinde, než jen u srdcem napojených léčitelů.

     Zlomové pro můj život bylo i setkání s paní H.Š. z  Prahy. To ona mně prvně pomohla ve spojení s duší. A já jsem uviděla to obrovské zářící slunce v sobě. Bylo doslova jako zlatá fontána, sálající na všechny strany. Vědomě jsem se spojila s tímto světlem a ono se rozzářilo tak, že zlatá energie doslova porazila do křesel kamarádky, které byly v místnosti se mnou. Od té chvíle už jsem se sama sobě nikdy neztratila. Považuji tuto ženu za jednu z nejvyšších duchovních bytostí, se kterými jsem se v tomto životě setkala. Možná vůbec nejvyšší. Nutno podotknout, že neznám skromnějšího člověka. Nevídáme se, nevím, jak její příběh pokračoval dál. Je to už hodně let. Pro mě je paní Helena Avatarem. 

 

        Dalším nezapomenutelným člověkem je pro mě pan J.L. Pořádal v době po revoluci semináře o hladině alfa. Byl nás tehdy plný sál divadla a všichni jsme byli lačni nového poznání, vládla přátelská atmosféra. Bylo také solidní, že kdo po půl dni uznal, že akce pro něho není vhodná, mohl odejít a peníze mu byly vráceny. Všichni jsme se rozkoukávali v nových informacích a zážitcích. Byl to víkendový seminář a pro mě znamenal životní výhybku. Poprvé jsem zažila vedenou meditaci a jaký byl můj úžas, když jsem vše, o čem pán mluvil, viděla dříve, než bylo vysloveno. Dodnes si pamatuji velký bílý květ, který jsem spatřila ve své hlavě. Dnes vím, že to byl obraz mojí duše. Od dětství jsem vždycky viděla v hlavě za zavřenýma očima barvy. Myslela jsem, že to tak má každý. Až mně jedna známá řekla: “Co to máš pořád s těmi barvami v hlavě“? „Já tam vidím šedo.“ Pochopila jsem, že každý to nemá. Pán na semináři byl velice charismatický, působil přátelsky, mile. Měl humor, uměl motivovat. Věřili jsme mu všechno. Tedy aspoň já ano. Po tomto semináři jsem se denně pokoušela vrátit do úžasné meditace. Moc se mi to samotné nedařilo. Myšlenky se hrnuly a já byla stále doma u sporáku, v obýváku nebo ve škole a řešila běžné věci. Nešlo mi se odpoutat. Tak jsem poslouchala kazetu s nahrávkou od J.L.a pomalu jsem se učila pracovat se svojí myslí, s dechem, s klidem, s pozorností… šlo to pomalu, ale šlo. Pozorovala jsem čakry uvnitř svého těla a představovala si, jaké mají barvy. Nejvíce dřiny mi dala kupodivu červená. smiley Dívala jsem se uvnitř sebe a snažila se „rozkoukat“. Učila jsem se nechat vše plynout a udržet se v hladině alfa. Hodiny a hodiny. Zřejmě jsem byla učenlivý žák, protože hned za 2 týdny mě Vesmír přihrál do cesty kurz psychoenegetické kresby, který pořádala jedna známá léčitelka. Zavolala mi tehdy moje kamarádka a povídá: „ V Hradci je kurz kresby, myslím, že bys tam měla jet“. Jela jsem a paní M.M., která kurz vedla začala slovy: „Budeme pracovat v hladině alfa.“ Musela jsem se smát nahlas a řekla jsem si: „Aha, tak to umím od minulého týdne“ smileyA tak začala moje éra kreslení. Ruka se mi rozjela okamžitě a vše šlo samo. Paní M.M. řekla, že jejím úkolem je „startovat mistry“. Za žádného mistra se nepovažuji, ale obrazů jsem od té doby nakreslila a předala lidem stovky, možná tisíce. Je ale zajímavé, že i přes nepopiratelnou roli pozitivních autorit těchto dvou lidí v mém životě (na žádných dalších kurzech jsem už nebyla), jsem se nikdy necítila být jejich pokračovatelem, ani žákem. Něco v mém životě odstartovali, ale všechno další už byla zase jen moje cesta. Nikdy jsem nikoho nenapodobovala, všechno šlo samo. Všechno „moje“ v mém příběhu bylo originální, jedinečné, čistě převzaté intuicí z vyšších planin bytí. To vím ovšem dnes. Tehdy jsem si moc nevěřila a pořád byl ve mně pocit, že to není možné. Nechápala jsem, co kreslím a co v hlavě vidím. Ale nadšeně jsem o tom vyprávěla na besedách. A lidi poslouchali. Kolikrát jsem poslouchala i já sama sebe a divila se, co to říkám angel. Už tenkrát to byla intuitivní řeč. Používám ji dodnes, při výkladech kreseb a při osobních nápovědách. Žádné moje názory. Je to čistě předaný materiál.

Napojení srdcem se vytváří pokorou a vírou. K tomu mám hezkou historku, opět z čajovny. Bylo to v malém, příjemném prostoru, kde volně poletoval ptáček domácích. Už nevím, jestli andulka nebo kanárek. Byl plachý jmenoval se tuším Jasmínek. Začala jsem meditaci a napojila se do nádherných bílých a zlatých energií andělů svým srdcem. V meditaci popisuji, co vidím svým vnitřním zrakem a průtok šel mým páteřním kanálem shora, do zemského jádra a dál do nekonečna vesmíru. Na srdeční čakře jsem měla gejzír bílé energie Boží lásky. Najednou jsem ucítila, jak mi něco na mé hrudi doslova šaškuje. Měla jsem oči zavřené, ale cítila jsem doteky, šustění, slyšela štěbetání. Kamarádka mi pak vyprávěla, jak ptáček přilétl na moji hruď a doslova se tam ráchal jako ve fontáně. Radoval se, natřásal, štěbetal. smiley Nepotvrzují jen lidé. Je i mnoho dalších entit, nesoucích poselství. Mně ale pořád ještě nepřipadalo, že bych uměla něco zvláštního. Až, když za mnou přišla další léčitelka a řekla: „Paní Motyčková, všichni okolo Vás Vám věří, jen Vy sama sobě ne!“ „Něco s tím udělejte. Naučte se vidět auru“. Usoudila jsem, že je na čase udělat další krok.